Historie karate

Tradiční karate je staré bojové umění beze zbraně, které sloužilo jako účinná sebeobrana v Japonsku v dobách, kdy boj o svůj život byl každodenní realitou a nošení zbraní bylo zakázáno. Při správném studiu principu karate jsou jeho studenti schopni využít maximálně možnosti svého těla a vytvořit tak silnou a účinnou techniku, kterou při správném načasování a umístění zneškodní soupeře.

Tradiční karate je velmi vysokou naukou boje jako cesty vnitřního sebepoznávání. Jejím úkolem je přinést cvičencům klid, životní radost a sebedůvěru v jejich běžném životě, a to na všech rovinách. Vynikat v tělocvičně a přitom v běžném životě bezradně propadat depresím, stresům, nesnášenlivosti a nepozornosti znamená míjet pravý smysl učení.

Tradiční karate nechce ukázat, kdo je lepší a kdo horší, ale to, že cvičit mohou opravdu všichni. Cvičit neznamená pěstovat agresivitu ani vlastní ego, bojové umění je umění zdvořilosti, zdvořilosti k sobě samému, ke svým možnostem, k těm i k tomu, co nás obklopuje. Tradiční karate je metoda dávající nám možnost ovlivnit celý svůj život, vnímat své pokroky skrze každodennost, není to forma, kterou si na sebe můžete obléknout a později ji odložit v šatně vašeho Dojo.

Technika tradičního karate je založena na používání těla jako celku (synchronizace dechu, kontrakce a uvolnění svalů, dynamiky těla), raději než spoléhání se na sílu svalů rukou a nohou. V aplikaci je důležitá strategie a načasování, zkombinovány se silnou myšlenkou a odhodláním bojovat - bojovým duchem. Při tréninku se učíte spíše využívat volného místa v soupeřově akci, než odporovat jeho síle. Cvičenec rozvíjí sebedůvěru, stabilní emoce a jasné rozhodování tak, že tělo bude reagovat přirozeně na jakýkoliv podnět - útok.

Cvičení tradičního karate nevyžaduje žádné extrémní fyzické nároky ani příslušnost k nějaké filosofické, náboženské, majetkové či politické skupině. Samotná podstata reality stojí mimo vlastnictví jakékoliv organizace, skupiny či sekty, a je proto na zodpovědnosti každé lidské bytosti, jak řídí svůj život.
Cvičit může každý, kdo má čas a chuť. Každý si volí, jak často bude chodit a kolik úsilí a srdce vloží do cvičení. Ať už je to tvůj hluboký zájem, sebeobrana a nebo jen potřeba fyzického pohybu a relaxace po náročné práci, co tě přivedlo ke cvičení, vše má svoji hodnotu.
Využijeme-li nástrojů, které tradiční karate nabízí, velikost útočníka se stává do určité míry relativní. Karate se proto může věnovat každý, bez ohledu na pohlaví, věk a fyzické schopnosti.
Tradiční karate vyžaduje tvrdý a dlouhý trénink. Neexistují krátké a snadné cesty.

Historie

Počátky vzniku karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa (souostroví Rjúkjú). Okinawa byla po celá staletí pod silným tlakem Číny. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Vliv Číny a samostatnost Okinawy skončili v 17. století. V té době v Japonsku vrcholil mocenský boj o místo Shoguna. Nakonec rod Tokugawa porazil rod Satsuma v bitvě u Sekiga-hara a chopil se moci. Aby byla potlačena možnost vzpoury poraženého, je rod Satsuma vysídlen na ostrov Okinawa, čímž Okinawa ztrácí samostatnost. Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně. Tím ovšem podnítil rozvoj sebeobranného systému – Okinawa-te. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. Trénovalo se ve třech hlavních městech – Shuri, Naha, Tomari. Výuka probíhala tajně, protože tomu, kdo byl přistižen při praktikování Okinawa-te hrozil trest smrti. Současně s tímto systémem se rozvíjel i systém boje se zbraní (Kobudo), kdy jako zbraně sloužily běžné věci každodenního života, např. cep na rýži (Nunchaku), klika od mlýnku na zrní (Tonfa). Toto období trvá až do roku 1868. Poté se bojové umění dostává do podvědomí veřejnosti a již není potřeba tajit smrtící umění. V té době se dají vysledovat dva hlavní směry Shorin-ryu (Shuri, Tomari) a Shorei-ryu (Naha). Shorin-ryu je spíše orientovaná na tvrdou „vnější“ formu a Shorei-ryu na měkkou ,,vnitřní“ formu. V Shorei-ryu má základ např. současný styl Goju-ryu. Jedním z hlavních představitelů Sorin-ryu byl mistr Anko Itosu. U něj se učil i mistr Gishin Funakoshi, který jako první přenesl karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem, v současné době snad nejrozšířenějšího stylu, Shotokan. Funakoshi jako první použil název Kara-te s významem „prázdná ruka“. Do té doby se místo znaku Kara (prázdný) používal stejně znějící znak s významem Čína, Čínský.
Za zlom ve vývoji Karate lze považovat rok 1868, tj. počátek období, kdy Meiji Karate vystoupilo z ilegality. Od roku 1905 se začalo dokonce vyučovat v hodinách tělocviku na základních školách na Okinawě. Pro tento případ upravil mistr Anko Itosu řadu Kata Heian. V každé z těchto kata jsou procvičovány jednotlivé principy bojových umění a jejich zvládnutí je předpokladem pro další cvičení Karate. Gishin Funakoshi předvedl poprvé Karate pro japonského prince Hirohita na Okinawě v roce 1921. Následující rok Gishin Funakoshi poprvé předvádí Karate na půdě Japonska v Tokyu. Od tohoto roku zůstal Funakoshi v Japonsku a snažil se o rozšíření karate mezi japonskou veřejnost. Začátky byly velmi těžké a teprve v roce 1924 založil své první Dojo. Funakoshi jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a jen těžko byl ochoten něco měnit na starých principech cvičení karate, odmítal i dělení karate na jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění (Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalování jedince a omezení použití vlastního karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky, a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem Judo. Jigoro Kano, ve snaze o zpřístupnění Judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno „úspěchem“ v rychlém rozšíření Judo po celém světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy Jiujitsu a tradice bojových umění všeobecně. Gishin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny, např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) atd. Přestože byl proti dělení karate na různé styly, zavedli žáci pro jeho dojo název složený z jeho pseudonymu, kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (jap. Sdružení), a tím vlastně položili základ pro směr Karate Shotokan.
Gishin Funakoshi ve svém karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou. Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků (Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (Kumite). Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve Sanbon-kumite a později Ippon-kihon-kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku organizovat žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyamou založit organizaci JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate).
Gishin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby karate při vstupu na sportovní kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama. JKA pohltilo 90% vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i systém rozhodování, vytvořil strukturu seminářů a instruktorů. Již Gishin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové umění po celém světě. Bohužel Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil Sensei Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanazawa, Kawazoe atd.) vyslal jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA vrátil Masatoshi Nakayama. Pod jeho vedením se uskutečnila první oficiální soutěž v karate. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. „snap back“- rychlé stržení ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak, bohužel, začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž Hidetaka Nishiyama nesouhlasil. Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate v armádě USA. V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde také založil „Celoamerickou federaci Karate“ – ta byla roku 1978 přeorganizována na „Americkou federaci amatérského karate“ AAFK (American Amateur federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila v „ Mezinárodní federaci tradičního karate“ ITFK (International Traditional Karate Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je Sensei Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK. Po celý svůj život se Sensei Hidetaka Nishiyama snažil a snaží o sjednocení všech, kteří se zajímají o karate v jeho tradiční formě. Do Central Dojo v L.A. k Sensei Hidetaka Nishiyamovi odlétá na stáže každoročně několik českých studentů tradičního karate. Jen pár z nich je však považováno za žáky Sensei Hidetaka Nishiyami.

Díky přímému a častému kontaktu těchto žáků především se Sensei Hidetaka Nishiamou můžeme říct, že tradice karate pokračuje i v ČR.